Amari Aksil (Farid) ambassadeur de la kabylie en république Tchéque

http://www.slovo21.cz/nove/images/dokumenty_integrace/bulletin_slovo_01_13.pdf

http://www.slovo21.cz/nove/images/dokumenty_integrace/bulletin_slovo_01_13

Kabylové : Emigrace jako zpusob života

Nejspíš se i ve vašem okolí nachází nějaká
pouliční pizzerie či stánek s gyrosem. Pražané
dlouho potkávali před Obecním domem
mladíky v mozartovských kostýmech
nabízející kolemjdoucím turistům vstupenky
na kulturní akce. Asi také znáte Zinedine
Zidaneho, jednoho z nejslavnějších fotbalistů.
Pokládáte je za Araby? Omyl. Často se
jedná o Kabyly, kteří se právě vůči Arabům
ostře vymezují.
Kabýlie je vysokohorský region v pohoří
Atlas na severovýchodě Alžírska. Žijí tu
Kabylové, berberské etnikum, ke kterému
patří i Tuaregové, alžírští Šavíjové a Mozambité
a maročtí Rifanové a Šlehové. Kabylové
se tradičně živí převážně pastevectvím
a zemědělstvím.
Před šesti lety přijel do Prahy 35letý
Kabyl Aksil (příjmení si nepřál zveřejnit),
který se stal mým průvodcem historií i současností
Kabýlie. Mnoho informací jsem
získala z dizertační práce a jiných odborných
článků od Terezy Hyánkové, odborné
asistentky na Katedře sociálních věd Fakulty
filozofické Univerzity Pardubice, která se
tématem Kabylů v ČR dlouhodobě zabývá.
S Kabyly strávila spoustu času nejen v Čechách,
ale několik měsíců pobyla i v Kabýlii,
její evropský (nikoli ovšem laický) pohled
vnesl do vyprávění nový rozměr.
Očekávala jsem, že Aksil začne popisovat,
jak jako malý chodil do školy a když
dospěl, rozhodl se odjet ze země. Jak mě
překvapilo, když úvodní věta zněla, „Začít
bychom měli určitě obdobím 900 let před
Kristem a vyjmenovat si několik významných
králů, kteří tehdy vládli.“
V té době se v severní Africe rozprostírala
území Tamazgha, pravlast všech Berberů,
Imazighen, původních obyvatel oblasti
od západního břehu Nilu až po Kanárské
ostrovy. Kabýlie se od té doby ocitla pod
nadvládou mnoha mocností. Jmenujme
například Římany za starověku, Osmany za
středověku (po vpádu Arabů v 7. století n. l.)
a koloniální nadvládu Francie od začátku
19. století.
Exil začín á odchodem ze sv é
vesnice
Kabylové byli odedávna zvyklí migrovat. Už
před rokem 1830 byli muži vysíláni vesnickou
komunitou pracovat na určitou dobu
do velkých alžírských měst. Tato dočasná
emigrace představovala navíc jakousi
zkoušku mužnosti, tedy iniciaci.
Teprve roku 1871 podlehla Kabýlie jako
poslední ze severoalžírských regionů vpádu
Francouzů, kteří zemi kolonizovali až do
roku 1962. Povstání bylo krvavě potlačeno
a poražení museli platit válečnou daň,
byla jim konfiskována půda, a tradičním
zemědělcům se tak stále zhoršovala životní
úroveň. Francouzská kolonizace způsobila
vlnu emigrace do Tuniska a později hlavně
do Francie.
Zpočátku byla alžírská emigrace složena
téměř výhradně z Kabylů. Původně emigrovali
jen muži, příbuzní ve Francii se jim pokusili
předem zajistit zaměstnání a oni pak
plnili úlohu vyslanců, kteří povyprávěli o situaci
v Kabýlii a přímo u příbuzných. Celé
rodiny začaly ve větším počtu emigrovat do
Francie až v 60. letech 20. století. Děti migrantů
navštěvovaly francouzské školy, tím
pádem často přejaly kulturní kód a vidění
světa od svých francouzských vrstevníků.
Dostaly se tak do problému vnímání vlastní
identity, která je stavěla na pomezí Kabylů
a Francouzů. Některé z nich v Alžíru nikdy
nebyly, a pokud jej navštívily, byly tam
považovány za cizince. Jenže i Francouzi je
stále vnímali jako přistěhovalce.
Přestěhované rodiny ve Francii už
většinou zůstávaly. Nebylo to pro ně ale
jednoduché, tak si vytvářely jakýsi mýtus
návratu. Běžně mluvily o tom, že už příští
rok se do Kabýlie určitě vrátí. Některé rodiny
vnímaly Francii jako zemi, kde se dobře
žije, nikoli jako svůj domov. A ti nepočetní,
kteří se vrátili, zjistili, že Kabýlie i oni se
mezitím změnili a že návrat k životu, na
který vzpomínali ve Francii, není možný.
Ve Francii nyní žije kolem milionu Kabylů,
mnoho jich je i v Kanadě a Velké Británii,
celková populace Kabylů čítá cca 5,5 milionu
(zdroj: Wikipedia).
Kab ylov é v Čech ách
Do České republiky začali Kabylové
přijíždět po roce 1992. Jedním z důvodů,
proč si vybrali zemi, jejímuž jazyku nerozumí
a kde nemají tak silné zázemí, byl i fakt,
že obraz kabylských přistěhovalců v očích
Francouzů se stále více zhoršuje. Být

Alžířanem ve Francii znamená nést sociální
stigma. Češi toho vědí málo o Alžířanech,
natož o Kabylech. I proto Kabylové cítí
potřebu se představit, aktivně se přihlásit
ke svému etniku, vysvětlit Čechům, že
s Araby nemají nic společného. Nepředstavují
jen sami sebe, ale hlavně svůj národ.
Není divu, že Aksil začal své vyprávění tak
zeširoka, vyprávěním o době před více než
dvěma tisíci lety.
„Já jsem přijel kvůli zkušenosti. Neemigroval
jsem z ekonomických důvodů, šlo mi
o mír. Česká republika je velmi klidná země.
Rodiče jsou na mě pyšní.“
V Alžírsku pracoval v hotelu, kde se
jednou dal do řeči s českou rodinou. Česká
republika mu z jejich vyprávění učarovala,
a tak se rozhodl emigrovat právě sem. Splnil
se mu sen o svobodě, překvapila ho „nejen
krása architektury, ale i českých žen.“
„Znám pár lidí, kteří se neadaptovali na
místní podmínky a vrátili se do Alžírska.
Většinou je to ale tak, že mají v Kabýlii půdu,
zvířata, velké domy, auta a business, a všeho
se vzdají jen proto, aby žili v zemi, kde
budou svobodní.“
Aksil má čtyři bratry a tři sestry. Jeden
bratr se oženil a usadil v Kanadě, ostatní
zatím zůstávají v Kabýlii. S rodinou je Aksil
v pravidelném kontaktu, každý rok je navštěvuje,
až na bratra se zatím nebyl nikdo
z nich v Čechách podívat.
Odpověď na otázku, zda se jednou vrátí
do Kabýlie, není jasná. Je tu spokojený,
pracuje v turistickém ruchu a zatím je svobodný.
Bude prý záležet na tom, zda bude
žít s Češkou nebo Kabylkou. Zdůrazňuje
svou flexibilitu, schopnost se přizpůsobit.
„Kdybys mě teď zavezla do Německa a řekla,
že tam budu žít, nebudu mít problém si
zvyknout.“ Silná tradice kabylské emigrace
je znát. Kabylové nemají problém se do
společnosti zapojit a zároveň zůstat „uvědomělými“
Kabyly hlasitě se hlásícími ke
svému původu.
Aksil odhaduje, že v současné době
žijí v České republice maximálně stovky
Kabylů. Většinou jde o muže, kteří se často
žení s českými ženami a usazují se tu nebo
migrují do dalších zemí.
Kab ylov é versus Arabov é
Kabylové se od dob koloniální francouzské
nadvlády považují za jazykově a kulturně
specifickou skupinu. Ostře se vymezují vůči
Arabům a jako odlišní jsou často i okolím
vnímáni.
Pro svébytnost etnika je velmi důležitý
jazyk. Kabylové mluví tamazigh, tedy
berberštinou, konkrétně jejím dialektem
kabylštinou, taqbaylit. Berberština
a arabština jsou si velmi vzdálené. V důsledku
kolonizace a následné arabizace je
sice berberština ovlivněna francouzštinou
a arabštinou, Kabylové si svůj jazyk ale
udrželi i přesto, že se v něm nevyučuje na
školách.
„Podporujeme sekularismus, náboženství
by mělo být odděleno od státní moci.“
Francouzi vnímali Kabyly jako křesťany,
kteří pod vlivem okolností dočasně
přestoupili na islám. V době nadvlády
antického Říma totiž většina obyvatel
přijala křesťanství. Mnoho mladých Kabylů
se v současnosti k žádnému náboženství
aktivně nehlásí, jejich rodiče se považují za
muslimy, ale podle Aksila vlastně jen „ze
zvyku“. Arabové někdy pohlížejí na Kabyly
jako na „špatné“ muslimy.
„Nikdy se nevzdáme. Naše ideály se liší
od ostatních regionů Alžírska, kde jsou lidé
velmi ovlivněni náboženstvím. Říkají, „budeme
žít až poté, co zemřeme“. My s těmito
lidmi nesouhlasíme. Záleží nám na světě, ve
kterém žijeme.“ „Muže a ženy považujeme
za rovnocenné.“
Aksil tvrdí, že ženy mají v Kabýlii stejná
práva jako muži. Ženy v Kabýlii prý většinou
nechodí zahalené, nenosí tzv. hidžáb.
Podle mého názoru je tento postoj pro
Kabyly zvlášť důležitý pro jejich vymezení
se vůči Arabům vzhledem k tomu, jak je
obecně (ale možná i stereotypně) pohlíženo
na postavení žen v arabské společnosti,
tedy na jejich podřízenost mužům
a menší práva. Překvapilo mě proto, když
Aksil zdůvodňoval naprostou převahu
mužských migrantů do Čech tím, že žena
je pro emigraci hůře vybavena, cestování,
cizojazyčné prostředí a často nepohodlné
podmínky ubytování jsou pro ni obtížněji
zvládnutelné než pro muže.
Říkají nám, že musíme být Araby a my
odpovídáme NIKDY!
Tugdut je berberské slovo, které označuje
demokracii. Demokracie a sekularismus
jsou hodnotami, které jsou pro Kabyly
zásadní a přitom v rámci Alžírska stále
nedosažitelné.
„Potřebujeme vlastní stát. Momentálně
jsme velmi vzdáleni demokracii a sekularismu,
nemůžeme už déle čekat.“
Demokracie, jak ji vnímají Kabylové,
má v jejich společnosti pevné základy. Už
v rámci Osmanské říše si vydobyli jistou
nezávislost, Francouzům podlehli jako
jedni z posledních… Sociální uspořádání
předkoloniální doby bylo velmi demokratické
– kmeny měly v rámci vesnic své
klany a názor vůdce každého klanu byl brán
v potaz. Rozhodovalo se hlasováním.
Už v dobách koloniální nadvlády Francie se
objevily první snahy o etnickou emancipaci
Kabylů. Ty významně zesílily po vyhlášení
nezávislosti Alžírska v roce 1962, kdy byl
neprodleně odstartován proces arabizace.
Kabylové dál usilovně bojují (nenásilně)
o svá politická, jazyková a kulturní práva.
Kabýlie je podle Aksila „na rozdíl od jiných
regionů zralá pro demokracii“.
Hnutí za autonomii Kabýlie (MAK), které
vzniklo v roce 2001, začíná mít mezi Kabyly
silnou podporu. Založil jej zpěvák Ferhat
Mehenni.
Emancipační snahy se neprojevují pouze
v samotné Kabýlii. Strana MAK má mnoho
stoupenců v zemích, kam Kabylové emigrují.
V Německu se Kabylové sdružují v asociaci,
slaví společně svátky a svým přístupem
už „nakazili“ i Kabyly žijící v Čechách, kteří
právě zakládají svou první asociaci. Uvidíme,
zda společně přivítají příštího 12. ledna
další kabylský rok, tedy rok 2964.

http://www.slovo21.cz/nove/images/dokumenty_integrace/bulletin_slovo_01_13.pdf